Je to místní název okrajové části města Turnov s dnes již zahušťující se zástavbou pouze rodinných domů, která se nachází na jeho východním okraji. Jedná se o jakousi náhorní plošinku nad Turnovem, při silnici vedoucí směrem do Semil přes Kozákov, ze které jsou nádherné výhledy všemi směry do okolního kraje. Je zde kostel, který je dnes již téměř celý zakrytý vzrostlými stromy, takže jeho věž již není tak výraznou dominantou jako dříve. No a také zde bydleli atletičtí nadšenci - běžci ...
V Turnově byla vždy na velmi slušné úrovni lehká atletika. Na turnovském stadionu vedle Sokolovny se scházeli vyznavači různých atletických disciplín, nechyběli mezi nimi samozřejmě ani nadšení běžci. Na přelomu 60. a 70. let minulého století zde byla silná a početná skupina kolem Zdeňka Drobníka, Karla Štrincla, Miloslava Drahoňovského, Standy Novotného a dalších, kteří k sobě přilákali další běžce z okolí, jako Jirku Horáka, Zdeňka Kumstu, Jardy Herčíka, Mužíčka a další běžce. Samozřejmě, že se trénovalo, a to často i v početných běžeckých tlupách. Všichni moc dobře vědí, jaká je to radost pro běžce, když může alespoň někdy vyrazit na trénink v početnější skupině.
Takové tlupy běžců samozřejmě polykaly své kilometry na různých trasách. No a jednou z nich byla i malebná silnička v údolí Jizery, mezi Turnovem a Malou Skálou, začínající na Hruštici. Nakonec se tato tréniková trasa stala natolik oblíbenou, že bylo jen otázkou času, kdy se narodí nápad, uspořádat na ní běžecký závod. Ten se nakonec opravdu zrodil v hlavách zakladatelů závodu, Karla Šrincla, Stanislava Novotného a Miloslava Drahoňovského.
Dne 16. 11. 1974 v 10:00 hodin byl odstartován 1. ročník nově zrozeného silničního běžeckého závodu s názvem Hruštice, s délkou trati 15,0 km vedené po silničce z Turnova-Hruštice přes Rakousy do Malé Skály a zpět.
V prvním ročníku v roce 1974 se na start postavilo 19 běžců. Šatny a zázemí závodu byly v rodinném domu pod Hrušticí u jednoho ze zakladatelů závodu doma, u Karla Štrincla. Na ulici před domem pak proběhlo i první vyhlášení vítězů. Zde se zrodila i pěkná tradice, kterou pořadatelé ctí i nadále, a která má přímou vazbu na náš kraj - místo nelezišť polodrahokamů. Proto se stalo tradicí, že věcnými cenami jsou polodrahokamy, acháty a jaspisy, pocházející z kraje, kde je pořádán závod.
V dalších letech se ze závodu stává tradiční akce podzimní běžecké sezóny, termín závodu se řídí pravidlem, že se jedná vždy o první neděli v listopadu. Závod si postupně získává oblibu a vzrůstá i počet startujících. Zázemí závodu je po dlouhou řádku let situováno v nedaleké hospůdce s názvem Stodůlka, kde nám milá paní hospodská vychází vstříc a dokresluje atmosféru závodu. Dodnes si ještě vybavuji tu fantastickou směsici vůní, skládající se z hřejivých mastí na nohy běžců, jejich potu, vůně horkého čaje, grogu a interiéru hospůdky Stodůlky. Nachází zde zázemí i dosud rekordní počet účastníků, celkem 96 v roce 1982. Zde jsme strávili krásných 15 let. Rozloučili jsme se s ní při 16. ročníku v roce 1989.
V dalších letech se stávají zázemím závodu prostory atletického klubu AC Turnov situované v Sokolovně u atletického stadionu. Je to sice dále od místa startu, ale jiné řešení nebylo možné najít. Devadesátá léta, bohužel pro běhání, přinášejí úbytek startujích, nicméně kvalita je stále vysoká. Historie závodu se může pochlubit účastí nejlepších běžců Československé i později České republiky v čele s národními rekordmany, či mistry. Jiří Sýkora, Jan Pešava, Jarmila Urbanová, Anna Pichrtová, Luboš Tesáček, Petr Klimeš, Jana Klimešová, to jsou jenom někteří z národní běžecké špičky, kteří se našeho závodu zúčastnili. No a zapomenout nemůžeme ani na turnovské odchovance, kteří na Hruštici rovněž odvedli vynikající výkony. Václav Pařík, bratři Milan a Aleš Drahoňovští, Jaromír Dědeček, Radek Adamičko, Zdeněk Drobník, Michal Hanič a další. To jsou běžci, kteří zanechali výraznou stopu v historii závodu.
Vzhledem k podzimnímu termínu závodu nám jednotlivé ročníky přinesly různé tváře náročnosti trati. Naše trať je především krásná, ale je i náročná. Je situována do malebné části Českého ráje v údolí řeky Jizery, které v podzimním slunci hraje neskutečnými barvami. Všichni dobře známe tu krásnou vůni vzduchu, který je prosycený podzimním sluncem, vůní listí a okořeněn skoro mrazivým větrem. To je ideální stav počasí, který na Hruštici ale nebyl moc často. Závod zažil mnohé tváře počasí. Pamatujeme krásné a teplé počasí, ale i deštivé a větrné. Rovněž pamatujeme bílou okolní přírodu, která byla pokryta vrstvou namrzlé mlhy i zamrzlé kaluže u trati. Výjimkou nebyly ani závody, kdy na silnici ležela vrstva čerstvého sněhu.
Na závěr mi dovolte trochu nostalgie. Mám-li mluvit pouze za sebe, tak musím říci, že náš závod se pro mne stal něčím víc, než pouhým během na 15 km. Moc děkuji svým předkům, že se jim podařilo závod vytvořit, a že jsem s ním mohl vyrůstat, protože jeho atmosféra do mne vstoupila natolik silně, že si nedovedu představit, že by závod nebyl. Tak jak člověk vnímá chod času a dělí jej na období například před Vánoci, nebo po Velikoncích, či o prázdninách, tak já dělím čas na období před Hrušticí a po Hruštici. Děkuji všem, keří se kolem Hruštice pohybují a pomáhají při její organizaci, bez Vás by to nebylo možné zvládnout. Děkuji současně i všem těm, kteří k nám přijíždějí, aby se zúčastnili závodu a přispěli tak k milé atmosféře našeho společného běžeckého setkání. Bez Vás by naše úsilí nemělo smysl.
Milan Drahoňovský